Německo prosazuje přísnější azylový zákon

Federální vláda navrhuje rozšířené pravomoci nad pravidly pro azyl

Německá federální vláda schválila návrh zákona, který by výrazně změnil způsob, jakým země nakládá se žádostmi o azyl. Návrh, jehož iniciátorem je ministr vnitra Alexander Dobrindt, má dát federální vládě pravomoc jednostranně klasifikovat určité země jako „bezpečné země původu“ – bez nutnosti souhlasu Spolkové rady (Bundesrat), zákonodárného sboru zastupujícího spolkové země.

Tato změna je součástí širší strategie zaměřené na zefektivnění azylových řízení a umožnění rychlejší deportace. Opatření se konkrétně zaměřuje na země jako Alžírsko, Indie, Maroko a Tunisko, pokud jde o reklasifikaci. Navrhovaný zákon rovněž zahrnuje zrušení povinného právního zastoupení v případech deportačního zadržení, což je právo zavedené teprve loni za předchozí vlády.

Kritici z různých koutů, včetně právnických sdružení a politické opozice, bijí na poplach. Právní experti tvrdí, že obcházení ústavních kontrol a spoléhání se výhradně na právo EU by mohlo soudní procesy zkomplikovat, místo aby je urychlilo. Skupiny na ochranu uprchlíků, jako je Pro Asyl, označily tento krok za právně sporný a zásadně nedemokratický a varovaly, že by mohl zranitelné osoby připravit o jejich právo na ochranu.

Ústavní principy pod drobnohledem

Německá ústava v současnosti vyžaduje zapojení Spolkové rady (Bundesrat) při určování, které země jsou považovány za bezpečné pro azylová rozhodnutí. Vláda se nyní odvolává na směrnici EU, která umožňuje členským státům definovat takové klasifikace prostřednictvím jednoduchých nařízení. Pokud by byl zákon schválen, fakticky by odsunul spolkové země na vedlejší kolej v jedné z nejcitlivějších oblastí migrační politiky.

Zákonodárci Strany zelených reagovali ostře. Filiz Polat, prominentní osobnost v oblasti migrační politiky, obvinila vládu z podkopávání základních demokratických hodnot. Podle ní není klasifikace zemí jako „bezpečných“ administrativním postupem, ale závažným právním rozhodnutím, které přímo ovlivňuje přístup lidí k azylu a nesmí být řešeno jednostranně.

SPD, jedna z vládnoucích koaličních stran, reformu obhajovala jako nezbytnou k překonání legislativních patových situací v Bundesratu. Dirk Wiese, parlamentní tajemník SPD, uvedl, že návrh je reakcí na opakovaný odpor opozičních stran, zejména Zelených.

Počet žádostí o azyl v církvích roste v reakci na hrozby deportace

Souběžně s federální iniciativou se stále více žadatelů o azyl v Německu obrací na církve, aby získali útočiště. Tato praxe, známá jako „církevní azyl“, poskytuje dočasnou ochranu před deportací. Většina těchto případů se týká „dublinských případů“ – osob, které již požádaly o azyl v jiné zemi EU, a proto podléhají přemístění podle práva EU.

Nárůst počtu žádostí o azyl ze strany církví naznačuje, že se mnoho žadatelů o azyl obává důsledků návratu do zemí, kterými prošli nebo z nichž pocházejí a které nyní mohou být podle nového návrhu označeny za „bezpečné“. Církve, ačkoli nemají formální právní pravomoc blokovat deportace, slouží jako útočiště poslední instance, což často vyvolává složité právní a etické debaty.

Rostoucí propast v debatách o migrační politice

Za hranicemi Německa se debata o migraci odehrává v celé Evropě agresivnějším způsobem. Albánská filozofka a politoložka Lea Ypi ostře kritizovala spolupráci své země s Itálií na výstavbě detenčních center pro migranty. Podle jejího názoru jsou tato zařízení věznicemi pro lidi, kteří se kromě útěku před konfliktem nebo ekonomickým kolapsem nedopustili žádného zločinu.

Ypi označila iniciativu za produkt politického oportunismu a neokoloniálních ambicí, jejichž cílem je prezentovat Albánii jako „rozvinutého“ kandidáta na členství v EU ochotného přijímat migranty. Zdůraznila, že taková opatření maskují hlubší problémy, jako je masová emigrace albánské mládeže a neschopnost státu nabídnout skutečné ekonomické vyhlídky.

Varovala také, že rostoucí závislost na zadržování a deportaci při řízení migrace odráží širší politické selhání. Podle Ypi se deportace stala nástrojem k ukázňování obyvatelstva a k předefinování občanství jako privilegia spíše než práva. Vyzvala vlády, včetně těch progresivních, za to, že přijímají rétoriku krajní pravice v naději, že znovu získají veřejný konsenzus prostřednictvím tvrdé imigrační politiky – taktiku, kterou označila za zásadně chybnou.

Nebezpečná politická iluze

Ypi tvrdí, že myšlenka obnovení společenské soudržnosti prostřednictvím přísnějších imigračních kontrol je nebezpečná iluze. Podle jejího názoru tato strategie pouze posiluje vliv pravicových stran, které dlouhodobě dominují diskusi o identitě, hranicích a sounáležitosti. Skutečný konflikt podle ní nespočívá mezi migranty a občany, ale mezi těmi, kdo drží ekonomickou moc, a těmi, kteří jsou z ní vyloučeni.

Její kritika se vztahuje i na evropské středolevé strany, včetně britské Labouristické strany premiéra Starmera, kterou obviňuje z napodobování konzervativní politiky spíše než z nabízení smysluplných alternativ. Tento trend vnímá jako zradu poválečných ideálů mezinárodní spolupráce, sociální spravedlnosti a inkluzivního občanství.

Ypi vyzývá k návratu k třídní solidaritě jako politickému rámci, který může sjednotit migranty i místní pracovníky ve společném boji proti systémové nerovnosti. Varuje, že neřešení ekonomických kořenů vyloučení pouze podporuje vzestup politiky založené na identitě, což v konečném důsledku oslabuje demokracii.

Politický momentum vs. právní záruky

Současná strategie německé vlády se snaží znovu získat kontrolu nad migrační politikou urychlením deportací a omezením právní ochrany. Tento krok se však setkává s vážným odporem jak ze strany občanské společnosti, tak i v některých částech vládnoucí koalice. Dotýká se také širších debat o roli státu, mezích výkonné moci a odpovědnosti zemí, které těží z globálních ekonomických systémů, jež často přispívají k samotnému vysídlování, jež se nyní snaží omezit.

Jádrem kontroverze je zásadní otázka: Měla by být efektivita kontroly migrace zatížena právním dohledem a zárukami lidských práv? Pro mnoho pozorovatelů současný přístup naznačuje odklon od inkluzivní správy věcí veřejných směrem k modelu, který cení vyloučení jako známku politické síly.

Vzhledem k tomu, že legislativní proces postupuje Spolkovým sněmem a Spolkovou radou, Německo se opět ocitá na křižovatce právní integrity, politické účelnosti a mezinárodní odpovědnosti.